Día de los Muertos

Památka zesnulých (Dia de los Muertos) je katolický svátek, který vznikl na území Mexika a postupně se rozšířil do celého světa. Na jeho počátku stály předkřesťanské náboženské představy indiánů, kteří věřili, že duše zemřelých se v určitém období roku vracejí „na návštěvu“ do svých původních domovů; smrt totiž nebyla ani v předkolumbovském Mexiku spojována s představou absolutního konce a indiáni věřili, že se po ní dostávají do dalšího světa.

Na rozdíl od křesťanských představ nebyla kvalita posmrtného života vázána na „zásluhy“ z dřívějška, ale pouze na způsob smrti (nejčestnější byla smrt v boji, při obětních obřadech nebo při porodu). Při duchovní conquistě a evangelizaci indiánů se katoličtí duchovní snažili existující spiritualitu spíš využít, než ji zlikvidovat a díky tomu pronikly prvky původního kultu mrtvých i do mexického katolicismu. „Dušičky“ v Mexiku trvají několik dní až týdnů (od 28. října do konce listopadu) a patří k nejdůležitějším oslavám katolického roku. Dnes průběh oslav silně ovlivňuje trh a komerce, díky čemuž se mexické „dušičky“ stávají podobnými svátky konzumu jako české vánoce.

Přípravy tradičních oslav probíhají od začátku října. Ženy při nich připravují ofrendy (obětiny zesnulým, zejména pan de muerto, tj. chléb mrtvých), vaří oblíbená jídla a připravují dárky pro zemřelé, zejména pro děti. Muži zajišťují dostatečné množství květů cempasúchil (afrikány), domácí oltář, květinové oblouky a hřiboví oltáře. Vedle hrobů se zdobí i ulice – nejčastěji vystřihovánkami s motivem kostlivců. Zvyklosti i doba oslav jsou krajově odlišné. Podle lidové zbožnosti se v jejich průběhu vracejí duše zemřelých do původních domovů, kde pak různě dlouhou dobu pobývají. Nejdéle zůstávají tragicky zemřelí, pak děti a poté dospělí. Všichni jsou vítáni výbuchy petard a vyzdobenou cestičkou k domovu, neboť se věří, že duše jsou slepé a při návratu jim pomáhá čich. Vrcholem oslav je 2. listopad, kdy se odpoledne odchází na hřbitov, zapalují se svíce a copál (kadidlo) a předříkávají se modlitby.

Na rozdíl od Evropy není pro hřbitovy typická chmurná nálada: po nasycení duší se živí najedí, nabízejí si jídlo mezi sebou, hudební skupiny vyhrávají na přání, děti běhají a muži si připíjejí s dušemi příbuzných, někdy se zůstává na hřbitově po celou noc. Následující den, tj. 3. listopadu, dávají kmotřenci kmotrům výslužku, kmotři naopak musí nabídnout nějakou součást oblečení, plátno nebo peníze. V některých oblastech se věří, že duše se vracejí do svého světa již 3. 11. za úsvitu, jinde zůstávají se živými déle – tragicky zemřelí až do 30. 11. Na rozloučenou jim zpravidla vyhrávají kapely.

(zpracovala Lucie Vykydalová, 2005)